Houbaři v Jeseníkách mají žně

Tuhle moje babička posmutněle prohlásila, že už jí nohy tolik neslouží. Nemůže se už vydat do lesa na houby. A tolik je má ráda! Kdyby nějaké nasbírala, uvařila by si tuze chutnou bramboračku s hříbky, nebo houbovou omáčku. Ani maso by k ní nepotřebovala... A jak tak nahlas uvažovala, co by si vlastně nejraději dala, zvedl se od stolu její o dost mladší bratránek, už také senior. Bylo docela pozdní sobotní odpoledne, přesto se vydal do lesa. Sebral jen nožík a starší košík. Rodina se pospolu bavila, z grilu se nesla vůně steaků z krkovičky, rajčat a paprik... Ve skleničkách pěnilo pivečko. Čas plynul jako voda v řece za domem a sluníčko zapadalo za vrcholky smrkového lesa, když tu s úsměvem přichází Ivan. V košíku přináší suchohřiby, klouzek, lišky i praváky. Pro svou sestřenku, která by si tolik moc dala houbovou omáčku na smetaně. Byla z toho ohromná radost! Nejen z hříbků samotných, ale i z pospolitosti rodiny a lásky, ochoty udělat něco pro druhého. Ten příběh je z posledního srpnového víkendu. A Vám chci potvrdit, že v Jeseníkách hřiby stále rostou. Tak jestli zatím nevíte, co s víkendem, můžete prostě přijet s košíkem a nožíkem a vydat se do lesů. Ať už to uděláte sami pro sebe nebo někoho z rodiny, koho máte rádi.