Jak se naobědvat chutně, za přijatelnou cenu?

Nedávno jsem se vydala s kamarádem na túru jesenickými horami. Zamířili jsme k jednomu z vodopádů. Křišťálová voda příjemně hladila ploché kameny a s načechranou pěnou se dál protahovala do romantického údolí. Sluníčko kouzelně vypalovalo. Rozhodli jsme se, že si zajdeme do blízké hospůdky na oběd. Jaké bylo naše překvapení, když její dveře byly uzamčené! Venkovní barevná tabule vesele lákala na „domácí kuchyni a samé dobroty“. V další restauraci jsme nejdříve nahlédli do jídelníčku. Výběr ze čtyř minutek zíval nudou a …cena? Kolem 150 korun. Do třetice jsme vyhledali o pár kilometrů dál jiný občerstvovací stánek. Polévka za padesát korun, ale bez názvu. Číšníkova strohá odpověď: „Nemám čas, za chvíli se u vás zastavím…“  Přitom obsluhoval jediného hosta.

Vzpomněla jsem si, jak jsme nedávno, s batohem na zádech, zavítali do stylové restaurace Křížový vrch v Jeseníku. Připravují tam skutečné lahůdky z místních surovin, v nejvyšší kvalitě. Vše pro opravdové labužníky, čemuž odpovídají dost vysoké ceny. My jsme si ale vybrali zvěřinový guláš, který nestál ani stovku. „Porce se usmívala přes celý talíř. Měkoučké knedlíky. Maso křehoučké, jen se rozplývalo… Vida, když se chce, tak to jde…!“

Vyhlášený hotel s restaurací nad lázeňským městem nezapomněl ani na „batůžkáře“. A tak mě napadlo, jak by to mohlo být lákavé, kdyby restaurace v Jeseníkách nabízely aspoň jedno chutné jídlo s polévkou do stovky. Mohla by to být místní „lidová“ specialita šikovného šéfkuchaře.

„Jedinečná reklama, jistý tah na bránu, nemyslíte…?“