Houbařské lovy beze zbraní

Hřiby, kozáky, křemenáče, babky, suchohřiby. Tak to jsou moje dosavadní podzimní úlovky. Najít hříbek je totiž nesmírná zábava. Pátrat po něm v lesním šeru, odhalit jeho klobouček v trávě, mechu nebo pod listy. Po vydloubnutí houby do vzniklé jamky vždycky přihrnu trochu hlíny. To abych ochránila podhoubí a příště tu opět něco našla. Děda tvrdí, že jsme národ houbařů a sběr hub má u nás dlouholetou tradici. Do lesa se za úlovkem vydává prý až téměř sedmdesát procent Čechů. Věřím tomu, v září a říjnu se Jeseníky totiž stávají rájem pro všechny milovníky hub. Je třeba však sbírat jen ty, které člověk dobře zná. Pokud se houbaři spletou a seberou spolu s  jedlými houbami i nejedlou, hrozí, že se otráví. Nebezpečnou pověrou také je, že slimáci nebo červi napadají jenom jedlé houby, není to pravda. A radši bych to ani nezkoušela. Pokud si nejsem jistá, pak prostě houbu nechám růst a jdu hledat dál. Jsem totiž šťastná, že jsem v lese a doslova napjatá, zda něco objevím. A pak se už těším, až maminčino kuchařské umění z hub vyčaruje řízky, omáčky, polévky nebo je naloží či usuší na zimu. Miluji smaženici, která mi nejvíce chutná, když je udělána z několika druhů. Ovšem bráška o ni moc nestojí. Nejraději má řízky z hřibu. Tož nic, beru košík, nožík a vyrážím na svá oblíbená místa, jak říká táta, na lovy beze zbraní...