Do muzeí, kostelů, zámků a hradů

Hrady, zámky, expozice v muzeích, městská a venkovská architektura představují unikátní doklady obrazu života lidí od nejstarších dob do současnosti. A čím starší památky jsou, tím více kolem nich panuje tajemství i legend.

Po stopách předků na hrady a zámky

Sovinec odhaluje hradní zákoutí. Chtěla bych být kastelánkou na Sovinci, na hradě, o němž je první zmínka z roku 1332. Je to můj milovaný hrad, protože se na něm stále něco děje. Dokonce zde obnovili i večerní prohlídky, na něž si troufnou v doprovodu průvodců v dobových kostýmech i ti méně odvážní. Když však procházíte temnými nádvořími, sklepními prostory, točitými schodišti osvícenými loučemi, nemůžete si nevybavit skřety, vlkodlaky a jiné příšery. Naštěstí vás doprovází nebojácní šermíři a hradní stráž. Zahlédnete-li nad hradním nádvořím letět ptáka, napadne vás, zda to přece jen není zakletý Soví král, který žil s dívenkou z Jiříkova v nedaleké skalní jeskyni. Pověstí, jež se vážou k hradu Sovinec, se traduje několik. Seznámíte se s nimi při prohlídce hradu, který se zásluhou pracovníků bruntálského muzea stále zvelebuje. Návštěvníci oceňují, že vedle běžných prohlídek přibývá i víkendových akcí. Rádi se podívají na ukázky historického šermu, poslechnou si besedu se sokolníky, společně přivítají svátky jara, pálí čarodějnice nebo pečou buřty na pekelném ohni. Bohatý program zejména o letních prázdninách kastelán hradu se svým týmem připravuje pro děti.  Veřejnosti je zpřístupněn od dubna do října a nachází se v obci Sovinec zhruba 15 km jižně od Rýmařova. Vydejte se sem i na úžasné dobové jarmarky.

Hrad Sovinec je vidět z velké dálky. Foto: Archiv Euroregionu Praděd Na hradním nádvoří pořádají skvělé jarmarky. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Ze Sovince do Janovic je to necelých sedmnáct kilometrů. Právě v Janovicích, místní části Rýmařova, veřejnosti zpřístupnili renesanční zámek. Postaven byl původně jako gotická tvrz Petrem z Žerotína, dnes má dva trakty a tvar otevřeného písmene V. Zámek slouží zejména jako koncertní místo, galerie, oblíbená jsou rovněž autorská čtení. Pro veřejnost je otevřen od června do září. Komentované prohlídky se konají ve čtvrtky a soboty, maximálně pro skupiny do 40 návštěvníků. Pro více informací se lze obrátit na rýmařovské informační centrum.

Janovický zámek obklopuje starobylý park. Foto: MTA

Zámek Velké Losiny se stínem čarodějnických procesů. Víte, kde můžete obdivovat jedny z nejstarších kachlových kamen, když ne v České republice, tak určitě na Moravě? V rytířském sále zámku Velké Losiny. A ještě prozradím, že právě tato velmi reprezentativní místnost se nejvíce líbila vládnoucímu lichtenštejnskému knížeti Hansu Adamu II. Není divu, svou zachovalou strohostí, příznačnou pro období středoevropské renesance, se řadí k nejvýznamnějším památkám svého druhu v našich zemích. Temnou stránkou historie zámku jsou čarodějnické procesy. Soudní tribunál, jemuž předsedal inkvizitor František Jindřich Boblig z Edelstadtu, odtud v letech 1678 až 1692 poslal na hranici 56 nevinných obětí. Osudy lidí připomíná kniha Václava Kaplického „Kladivo na čarodějnice“ a ožívají rovněž ve stejnojmenném filmu Otakara Vávry, který zde byl natočen.

Zámek je přístupný od dubna do října. Foto: Stanislav Juga

Nejen za dýmkami do Javorníku na zámek Jánský vrch. První písemná zmínka o hradu v Javorníku pochází již z roku 1307, a tak o báje s ním spojené není nouze. Nejraději mám tu o pánovi a čertu. V 17. století prý na zámku žil velmi krutý vůči poddaným i měšťanům Jan Tümling z Lövenberku. Původně snad byl pasákem dobytka, jemuž k dobrému bydlu dopomohl sám ďábel. Ten se mu pravidelně připomínal zvoněním velkého zámeckého zvonu: „Tim-ling, tim-ling!“ Za sedm let si pro svého dlužníka přišel. Tümling se ale bránil, proto jím čert mrštil o stěnu zámku. Až do dnešních dob se čas od času na zdi obrácené k městu objevují nezabílené červené skvrny! Zámek je vyhlášený mezi milovníky dýmek. Ve svých zdech totiž ukrývá největší sbírku dýmek a kuřáckých potřeb. Zastoupené jsou fajfky hliněné, porcelánové, dřevěné, pěnovky i celé plechové. K vidění jsou indiánské kalumety, africké ebenové, stejně jako orientální vodní dýmky. Působivý je pohled na desítky krásně vyřezávaných pěnovek, stejně jako na řady malovaných porcelánek. Dokonce se najde i pár moderních kousků z dnes nejrozšířenějšího materiálu – bruyére. Navštívíte-li zámek Jánský vrch v červenci nebo srpnu, a chcete-li ho ukázat také svým dětem nebo vnukům, poptejte se na komentované prohlídky pro děti, o které je zde velký zájem.

Zámek v Javorníku lze navštívit od dubna do září. Foto: MTA Zámek se tyčí nad náměstím s krásně restaurovanými historickými domy. Foto: MTA

Zámek Bruntál. Zatímco pány kluky bezesporu zaujme lovecká zbrojnice s trofejemi, řadou historických palných i sečných zbraní a prachovnic, já jsem spíš obdivovala noblesní zámecké pokoje se vskutku nádherným zařízením jednotlivých pokojů z 18. až 20. století. Jídelna vybavená barokními sekretáři, příborníky, stříbrným, cínovým a alpakovým nádobím, portréty příslušníků habsburské dynastie, velmistrů a dalších řádových rytířů nebo holandský salón pro pití kávy s nábytkem z 60. let 18. století a obrazy starých holandských mistrů, římský sál se vzácnou dřevěnou intarzovanou podlahou a památkami antického Říma na nástěnných malbách, knihovna se sbírkou starých tisků. Jedním slovem, šlechta včetně německých rytířů si žila pohodlně a v přepychu. Bruntálský zámek založili páni z Vrbna ve druhé polovině 15. století. Po Bílé Hoře v roce 1621 připadl jako konfiskát Řádu německých rytířů. Originální je jeho půdorys – má tvar trojúhelníku a pozoruhodné jsou tufitové patrové arkády na nádvoří s 30 metrů vysokou hodinovou věží. Renesanční, barokně upravovaný zámek s původním mobiliářem a cennými nástěnnými rokokovými malbami patří k nejvýznamnějším objektům svého druhu ve Slezsku. Nejhodnotnější interiéry této národní kulturní památky jsou zpřístupněny veřejnosti od května do konce října. Zámek obklopuje rozsáhlý park se sochami, zbytky městských hradeb, baštami a jezírkem. Reprezentační sály zámecké expozice jsou využívány ke konání koncertů, divadelních představení i svatebních obřadů.

Zámek je veřejnosti přístupný od dubna do září. Foto: Archiv Euroregionu Praděd Zámecká knihovna. Foto: MTA

Při odchodu z bruntálského zámku si nenechte ujít jeden obraz se zvláštním zvířetem. Traduje se, že autor chtěl namalovat lovecký výjev se zubrem, ale pak zjistil, že vlastně neví, jak vypadá. Tak namaloval medvěda, ovšem s velmi neobvyklým tělem.

Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Rarita v Žulové. Ze středověkého hradu v Žulové se zachovala jen mohutná válcová věž, která je dnes využita jako zvonice římskokatolického kostela sv. Josefa. Ten byl postaven na místě původního hradu Frýdberk, který z velké části zničila švédská vojska. Hradní ruiny až na věž byly strženy a uvolnily tak místo kostelní lodi. Jediné co z hradu zbylo, je věž...

Netradiční kostel v Žulové. Foto: MTA

Opravené domy na vidnavském náměstí. Foto: MTA   Vidnava se pyšní nejstarší provozovanou lékárnou na Jesenicku. Je z roku 1769 a tabletky a další léčiva zde uchovávají v nádherném starobylém nábytku. Takže až budete ve Vidnavě, určitě se za panem lékárníkem zastavte!

Vzácné sakrální stavby

V Jeseníkách se zachovaly vzácné sakrální stavby, dřevěné kaple a kostelíčky i skvostné kamenné kostely. Některé stavby takové štěstí neměly, třeba kostelík na poutním místě zvaném Mariahilf nad Zlatými Horami, který byl zlovolně srovnán se zemí. Ovšem díky štědrosti dárců z několika zemí byl postaven za pouhých pět let roku 1995 nový kostel Panny Marie Pomocné – ochránkyně života. S modlitbou sem přijíždějí věřící z Německa, Polska a samozřejmě také Česka.

Kaple v Lipkách. Foto: Miloslav Marek

Slezský krnovský Kopeček. Patnácté září bývá v církevních kalendářích označeno jako svátek Panny Marie Sedmibolestné. V neděli, která je blíže k tomuto svátku, se věřící lidé sjíždějí z širokého okolí do Krnova, aby se zúčastnili hlavní poutě na cvilínském kopci, kde se vypíná k nebesům duchovní perla Slezska – kostel Panny Marie Sedmibolestné.Tradice poutí na vrch Cvilín je stará více než 300 let a zachovala se dodnes. Zájem o návštěvu kostela neutuchá po celý rok. Dvouvěžový barokní skvost si prohlédneme zvenčí, a když pak vstoupíme do hlavní lodi, naše první kroky vedou k oltáři s obrazem Panny Marie Sedmibolestné. K tomu se vážou legendy o jeho léčivých účincích. Vzácné jsou fresky brněnského malíře Františka Ecksteina z let 1726 a 1727. A kterému osvícenému zakladateli vděčíme za ten nádherný barokní skvost na Cvilíně? Františkánskému řádu minoritů, který do Krnova přišel v roce 1273.

Kostel panny Marie Sedmibolestné. Foto: archiv Euroregionu Praděd

Kostel Narození Panny Marie a klášter minoritů. Pár řádek o minoritech. Tento Řád menších bratří založil svatý František z Assisi a jeho členové nosí černou a někdy i šedou kutnu v pase převázanou bílým provazem s třemi uzly. Ty připomínají tři pravidla řádu: chudobu, poslušnost a čistotu. Po příchodu do Slezska založili minorité v Krnově klášter a kostel Narození Panny Marie. Při návštěvě gotického trojlodního bazilikálního kostela, jehož počátky sahají do 14. století, nelze přehlédnout nádherné rokokové fresky z let 1765 a 1766 malíře Josefa Sterna a jeho žáka Františka Sebastiniho. Restaurátoři na jejich znovuzrození pracovali od roku 1997. Kostel je možné spatřit v jeho původní neobyčejné barevnosti od podzimu 2012.

Ilustrační foto z Krnova: MTA  

Koncert sv. Ducha v Krnově. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Krnovská synagoga znovu perlou. Významnou historickou dominantou v centru Krnova je židovská synagoga. Postavil ji v roce 1871 Ernst Latzel v novorománském stylu, přičemž se inspiroval stavbami sefardských Židů. V Moravskoslezském kraji je to unikátní synagoga, protože jako jediná má dvě věže a je postavena v maurském slohu. Jedná se o jedinou přístupnou synagogu v kraji, která byla uchráněna před zničením v době nacistické okupace. Po tříleté rekonstrukci je od roku 2014 otevřena veřejnosti a patří k jednomu z deseti center židovské kultury v naší zemi. Obnovu synagogy provázely zázraky. Ten první přišel v podobě nálezu originální krnovské Tóry. Druhým bylo objevení původních lavic pocházejících z vypálené olomoucké synagogy, které jsou nyní umístěny v krnovském templu. A do třetice se našly v kostele v jedné polské obci původní varhany z krnovské synagogy. Pravidelné komentované prohlídky probíhají vždy v celou hodinu po celý rok. V jiný čas prohlídky bez průvodce.

Krnovská synagoga. Foto: MTA

Od srpna 2012 je celoročně přístupný kostel sv. Benedikta v Krnově - Kostelci, kde se v sakristii nalézají vzácné fresky z první poloviny 13. až první poloviny 15. století. V českém Slezsku nemají obdoby. Návštěvníci obdivují malby znázorňující sedm skutků milosrdenství a sedm smrtelných hříchů, cyklus ze života sv. Benedikta, výjev Korunování Panny Marie nebo Proměnění na hoře Tábor. Věž kostela zdobí hodiny, na něž se složili občané z Krnovska i okolí. S nápadem přišla Věra Unčovská, a protože v plánech z let 1862 až 1863 se s hodinami počítalo, nebyl vlastník kostela ani památkáři proti. Dárci věnovali na instalaci hodin 130 tisíc korun.

Kostel sv. Benedikta. Foto: infokrnov.cz

Pro ty, kteří rádi pozorují město z ptačí perspektivy, doporučuji návštěvu krnovského kostela sv. Martina, který je po rekonstrukci opět zpřístupněn veřejnosti. Nově si lze prohlédnout i kostelní věž. Na jejím vrcholu se nachází byt hlásného, který ve věži bydlel až do roku 1909. Z historie víme, že kostel, vybudovaný zhruba před 700 lety, měl původně jen jednu věž. Tu druhou přistavili až v 16. století, a to i s ochozem. Sloužila městskému věžnému k jeho obchůzkám.

Kostel sv. Martina. Foto: Monika Vyležíková

Pocta pro Pannu Marii Sněžnou. Psal se rok 1755, když se královský rychtář města Uničova Ferdinand Gröschelsberger vydal lesem k rudskému mlýnu pod Rešovskými vodopády. Cestou se jeho koně splašili a neovladatelný vůz skončil na dně hluboké rokle. Jenže zbožnému rychtáři se jako zázrakem nic nestalo, a tak v obci Ruda nechal vystavět kostel zasvěcený Panně Marii Sněžné. Tři roky po zahájení stavby se tady věřící sešli na první bohoslužbě. Není to však jediná církevní památka, o kterou se uničovský rychtář v obci Ruda u Rýmařova zasloužil. Pustil se do výstavby poutní křížové cesty, která vede od barokního poutního kostela až na Křížový vrch. Kulturní památka z 60. let 18. století je pozoruhodná čtrnácti zastaveními, reprezentovanými uměleckými plastikami ve tvaru srdce na dříku.

Procházka kolem Křížové cesty. Foto: M. Marek

Židovský hřbitov v Osoblaze. Přes 300 náhrobků se dochovalo na starém židovském hřbitově v Osoblaze. Podle historických nálezů první zmínky o pochování Židů na tomto posvátném místě pocházejí ze středověku. Náhrobní kameny jsou slezského typu a jsou u nás unikátem. Židovský hřbitov patří k nejcennějším v České republice a řadí se k nejvzácnějším kulturním památkám Moravskoslezského kraje.

Židovský hřbitov v Osoblaze. Foto: MTA

V Bílé Vodě na hranici s Polskem. Býval to kdysi zapomenutý kraj. To byl také důvod, proč se obec Bílá Voda od roku 1950 až do roku 1989 stala domovem pro řeholní sestry z patnácti řádů a kongregací. Přes 700 sester tak našlo poslední místo odpočinku na místním hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen kulturní památkou. Řádové sestry se zapojily do společenského života v obci, pomáhaly některým dětem s učením a v roce 1985 založily provozovnu, v níž začaly vyrábět hostie. Pro liturgické potřeby se jich ročně zhotoví dvacet miliónů kusů. Koupit si je nemůžete, ale suvenýr si z Bílé Vody přece jen odvezete. Pečou se tu totiž také tradiční kulaté lázeňské oplatky a koupíte je přímo v provozovně nazvané Unita. Směle do ní vstupte. Za prohlídku totiž stojí zajímavá expozice věnovaná historii výroby hostií v Bílé Vodě. Vystaven je zde též liturgický oděv kněze, modlitební kniha z poloviny 17. století a fotografie ze života řádových sester.

Hřbitov, na němž jsou pochovány řádové sestry z Bílé Vody. Foto: MTA Hostie pro liturgické potřeby. Foto: MTA

Těší mne, že mnozí lidé znovu nacházejí vztah k místům, která byla tolik důležitá pro naše předky. I díky tomu v Mnichově, místní části Vrbna pod Pradědem, znovu vyrostla malá kaplička vonící smrkovým dřevem. Postavili ji místní nadšenci, z nichž většina si ještě z dětských let pamatuje její předchůdkyni, Schnaubelovu kapli ze 17. století. Stála opodál až do konce 70. let minulého století. Zapomenuta, bez péče člověka chátrala, až se zbortila. S nápadem obnovit kapličku přišel jeden z chalupářů Petr Havlíček. Povídal si v místním hostinci se známými, chlapi pak dali hlavy dohromady a vymysleli, jak to provést. Kapličku už postavili a nechali zasvětit Panně Marii. Druhá kaplička o rok později vyrostla v místní části Železná, na základu staré kapličky Panny Marie Sněžné z roku 1878. Obnovit ji dala vrbenská radnice. Bohulibý je rovněž záměr občanského sdružení Kostelík v horách, které vybudovalo v Dlouhé Dolině v Horní Lipové pravoslavný kostelík a památník válečným zajatcům z doby 2. světové války. Připomíná jména šesti tisíc zajatců z let 1939 až 1945, kteří pracovali a umírali na Jesenicku. Povětšinou šlo o zajatce ze zemí bývalého SSSR, které po válce čekal osud tzv. vojenských zrádců.

Do muzeí a galerií

Znovu na zámek, tentokrát do muzea. Schválně, už jste drželi v ruce šídlo, hrnčířské hladítko nebo jste si pohladili ptáčka či zaječí kožíšek? Tak to všechno a ještě mnohem více můžete vyzkoušet ve stálých expozicích Příroda Bruntálska a Řemeslo má zlaté dno. Muzeum, které sídlí v bruntálském zámku, sáhlo při jejich vytváření do rozsáhlých fondů vlastivědných a uměleckohistorických sbírek. Ty vybudovalo během téměř sto-pětileté historie. V muzejní knihovně s více jak jedenácti tisíci svazky si můžete vypůjčit v běžných knihovnách nedostupné odborné a regionální tituly.

Bruntálský zámek. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

V muzeu jsou rovněž vystaveny kněžské ornáty. Foto: MTA

Flemmichova vila v Krnově. Vilu krnovského textilního továrníka Theodora Flemmicha nemůžeme v žádném případě minout. Pokud půjdeme od železniční zastávky Krnov-Cvilín po Hlubčické ulici směrem do centra, neujde naší pozornosti monumentální neoklasicistní rezidence důstojně usazená v zahradě na břehu řeky Opavy. Při vstupu mne vítala branka s klepadlem ve tvaru lidské ruky se jménem původního majitele. V dřevem obložené schodišťové hale pak doslova vévodil sloupek zábradlí, bohatě zdobený vyřezávanými ptačími motivy. Zaujaly mě vitráže se symboly zvěrokruhu, oddělující halu od zimní zahrady, i vitráže s heraldickými znaky města Krnova a historického Slezska. „Mimořádně je řešeno zázemí vily. Osobně se mi velmi líbí důmyslné sušáky prádla ve sklepě, jde o dřevěný závěsný systém ve vytápěné místnosti. Myslím si, že to byla vlastně sušička, jen obřích rozměrů,“ sdělil mi muzejní pedagog Stanislav Klívar. Vilu, která je na seznamu nemovitých kulturních památek, nechal T. Flemmich postavit v roce 1914 podle projektu vídeňského architekta Otto Prutschera jako své rodinné sídlo. Flemmichova rodina ji obývala do roku 1948. V ojedinělých prostorách se v současnosti konají výstavy, místo tu mají také dlouhodobé expozice krnovského muzea.

Flemmichova vila. Foto: MTA

Do Pradědovy galerie k Halouzkům. Určitě evropskou raritou je Pradědova galerie u Halouzků v Jiříkově. Na osmi hektarech je rozmístěno více než 450 vyřezaných plastik, jejichž autorem je řezbář Jiří Halouzka. Jen betlém v životní velikosti tvoří přes 240 soch. Nechybí zde ovečky, sloni nebo velbloud. Výjimečné dílo drží titul Největší betlém na světě, vyřezaný v životní velikosti, a ocenění Asociace betlémářů v Římě. Po galerii provádí sedm Halouzků. Nevěříte? Jsou dřevění a stačí na nich zmáčknout tlačítko. Mluvící socha hned nato sdělí všechny zajímavosti. Dominantou je přesto socha vládce jesenických hor – Děd Praděd. Tyčí se do výše 10,4 metru a váží celých 15 tun. A co je vůbec nejlepší? Nikdo vás tady neokřikne, když si na exponát sáhnete. A zatímco si děda s babičkou nebo táta s maminkou dávají kávu, děti si mohou vylézt třeba na medvěda či zebru. Sedm desítek daňků, tentokrát zaručeně živých, můžete nerušeně sledovat z pozorovatelny. A ještě jeden unikát. Je jím obří dřevěný obraz Pradědova říše. Původně visel ve staré kamenné rozhledně na vrcholku Pradědu, která se zřítila a zničila vše včetně obrazu. Nové ztvárnění Pradědovy říše je vyřezáno z 24 lipových kmenů, měří 5,5 x 2,2 m a naleznete ho v jedné ze zastřešených částí expozice. Všechny zmíněné dominanty jsou zapsány do české knihy rekordů. U Halouzků mají otevřeno celoročně den co den, i kdyby trakaře padaly a draci vzduchem létali!

Drak z Halouzkovy galerie. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Svět ještěrů i pohádkových bytostí v Hynčicích. Chcete vyrazit do pravěku a nemáte chuť utrácet za stroj času? Pak nezapomeňte navštívit domek číslo 33 v Hynčicích. Zahradu Františka Jaicha v areálu Eldorádo zabrali pravěcí ještěři téměř v životní velikosti. Tvůrce Eldoráda i pokračovatelé k tomu nepotřebovali žádný Jurský park ani hollywoodské peníze. Vystačili si s betonem, dráty, kbelíky barev a šikovností vlastních rukou. S veleještěry tu žijí Jeníček a Mařenka, Sněhurka s trpaslíky, jeskyni obývá Rumcajs s Mankou.

V zahradní galerii se líbí především dětem. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Mít svou židli štamgasta. To by se líbilo určitě každému, mít v některé hospůdce svou židli štamgasta. Jak taková židle vypadá, můžete zjistit při návštěvě nejvýše položené osady Jeseníků Rejvízu (778 m n. m.) a tamního stejnojmenného penzionu. Nahlédnete- li do šenku, stojí tam, jako by čekaly na pravidelné hosty. Opěradla židlí z počátku 20. století nesou karikaturu štamgastů, mužů i žen, a jsou kolorovaným řezbářským dílem bratrů Braunerových.