Hydroterapie neboli vodoléčba patří k nejstarším léčebným metodám. Jejích blahodárných účinků na organismus využívali starověcí Egypťané, Peršané, Řekové, samozřejmě i Římané. Koupání v pramenité vodě předepisoval i Hippokrates. Středověk na zázračné působení pramenité vody na organismus pozapomněl. Její sílu objevil až po několika staletích jesenický rodák  Vincenz Priessnitz.

Vincenz byl obyčejný kluk z jesenických hor, který své školní povinnosti musel zvládat současně vedle těžké práce v zemědělství. Avšak svým neobyčejným vnímáním dějů v přírodě znovuobjevil léčivou sílu pramenité vody a postavil základy přírodnímu léčitelství a moderní hydroterapii.

Na počátku 20. let 19. století přestavil rodný dům na Gräfenberku na malý vodoléčebný ústav. Postupně zbudoval lázně, kam se sjížděli lidé z celé Evropy i ze zámoří. Z chudé horské osady vyrostlo vyhledávané lázeňské místo a obyčejný kluk se stal uznávaným léčitelem, který byl v roce 1846 vyznamenán císařskou Velkou zlatou občanskou medailí I. třídy. Podle jeho vzoru vznikaly vodoléčebné ústavy po celé Evropě, ještě za Priessnitzova života vyšlo na dvě stě knih a brožur věnovaných jeho vodoléčebné metodě.